Proč bychom naší mysli neměli věřit

Víte, že každý z nás má v průměru okolo 60 000 myšlenek denně? Vím, že teď muži budou argumentovat, že jich tolik určitě nemají, a že ženy jich mají pravděpodobně více než 60 tisíc :).

Ve východních filozofiích je mysl často označována jako markata, neboli opice. Tak jako opice skáče ze stromu na strom, tak i naše mysl neustále těká a přeskakuje z jedné myšlenky na druhou. Ráno si spustíme myšlenkový průjem a jedeme. A velmi často jedeme jako přes kopírák z minulého dne, protože naše myšlenky jsou nevědomé, zautomatizované a založené na recyklaci naší minulosti.

Proč bychom tedy neměly svým myšlenkám věřit?

Pokud svoji mysl vědomě netrénujeme, nemáme nad svými myšlenkami příliš velkou moc. Naše myšlenky se mohou pohybovat od logických až po iracionální a zavádějící. Velmi často jsou zabarveny kognitivními předsudky a zkresleními. Naše mysl je zkrátka naučená k upřednostňování informací, které potvrzují naše předchozí přesvědčení. A pokud jsme si tedy „dobře zajeli“ negativní myšlení nutí nás věnovat více pozornosti negativním zkušenostem. Tyto předsudky deformují vnímání naší reality.

Naše myšlenky jsou v podstatě snůšky domněnek a názorů, které jsme si vytvořili na naší cestě životem. Jsou ovlivněny naší výchovou, kulturou, zkušenostmi. To ale neznamená, že jsou pravdivé. Jsou pravdivé jen pro nás, uvnitř nás, v naší realitě, kterou nám i tvoří. A právě proto je důležité jim tak úplně nevěřit, prozkoumat je, všimnout si, co si v té hlavě vlastně dělám a jako zahradník, který pleje, se vědomě trénovat a selektovat svůj myšlenkový záhon. Prostě si dávat pozor na to, co si v hlavě kuchtím a nenapéct si již od božího rána dort podle receptu pejska a kočičky od Čapka. A to z jednoho hlavního důvodu. Myšlenky totiž vytvářejí emoce! Za každou emocí, pokud budete pátrat najdete jednu klíčovou myšlenku a pak samozřejmě spoustu jejích poddaných. Velmi často je ta myšlenka nevědomá, a to je ten největší problém, protože je to spouštěč, o kterém ani nevíme.

A tak si ráno vstanu, ale moc mi to nejde, vlastně se mi vůbec do té práce nechce. A jak by také mohlo, když „mě ta práce vůbec nebaví“ – myšlenka vytvářející pocit apatie, „můj šéf je puntičkář“ – myšlenka, která mi vytvoří třeba pocit stresu a „ta cesta v té tramvaji je strašná“, což ve mně aktivuje nechuť opustit dům. A tak se z recyklovaného včerejška a předvčerejška a předpředvčerejška hned ráno „krásně“ naprogramuji jako přes kopírák a jedu do dalšího dne, ve kterém již od začátku budu bojovat o to, aby nebyl na h****.

Co tedy s tím?

Nejprve přehodnotit… všechno. Tedy hlavně to, jak funguji, že to, co si myslím, nemusí být pravda. Prostě si vědomě připustit, že většina mých myšlenek nemá s pravdou, co dočinění. A taky si přestat myslet, že ten guláš v hlavě je normální. NENÍ!

Můžu klidně začít s populárním mindfulness, tedy začít své myšlenky více pozorovat bez posuzování a bez připoutanosti k nim. Pokud začnu myšlenky vnímat spíše jako pomíjivé mentální události než jako absolutní pravdy, můžu pak na ně reagovat klidněji a racionálněji.

Anebo mohu zkusit meditaci a trénovat mysl, aby zůstala co nejvíce ukotvena v přítomném okamžiku.

Pokud se cíleně rozhodnu, že s tím chci něco dělat, doporučuji tenhle postup:

1.    Uvědomění: Prvním krokem je uvědomit si své myšlenky. Nejlepší je ráno takzvaný myšlenkový download. Tedy zapsat si hned, jak ráno vstanu, co se mi v hlavě rozjíždí do deníku.  To mi může pomoci vysledovat některé vzorce myšlení a identifikovat opakující se témata, chování, předsudky a nálady.

2.    Pozorování. Pozorovat vztah mezi myšlenkou a emocí. „Nemám ho ráda!“ Co za pocit to ve mně vyvolává? A chci se takhle cítit? A samozřejmě i vice versa. Je mi smutno. Nad čím přemýšlím? Jaká je ta hlavní myšlenka, co mi ten smutek spouští?

3.    Zpochybňovat platnost svých myšlenek. Zeptat se sám sebe, zda existují důkazy na podporu té či oné myšlenky. Proč si to myslím? Zeptal jsem se a ověřil si to? Nebo je moje myšlenka založena spíše na předpokladech, domněnkách a obavách?

4.    Přerámování: Cíleně se na situace snažit dívat z různých perspektiv. Změnit neurocesty. K tomu může dost pomoci kvalitní kouč.

Trénováním mysli a pochopením podstaty našich myšlenek a jejich vlivu na naše emoce můžeme vyvinout strategie, jak je efektivněji zvládat nebo dokonce jak si je vybírat a vědomě volit. A proč je to tak důležité? V podstatě je to klíč k získání mnohem větší vědomosti nad tím, co si ve svém životě tvořím. Tvoříme si totiž pořád, ale nevědomě. Každá emoce v nás vyvolává určitou akci či neakci, a tím vytváříme výsledek. Ale o tom zas někdy příště.